Rozdělovače topných nákladů pracují na základě následujících vztahů:
(3.24)PQ je tepelný výkon otopného tělesa,
PQn je normovaný tepelný výkon tělesa,
Dt je rozdíl mezi střední teplotou otopného tělesa a teplotou prostoru,
Dtn je normovaný teplotní rozdíl,
n je exponent závislý na druhu tělesa.
Pokyny pro stanovení příslušných exponentů a normovaného teplotního rozdílu jsou obsažené v příslušných normách.
Pro spotřebované teplo pak platí:
(3.25)Dt je časový interval.
Používané měřiče pracují na několika principech, nejznámější je princip odpařování těžko odpařitelné kapaliny a elektronický princip.
V prvním případě je na každé otopné těleso v přesně definovaném místě trvale přiložen měřič v podobě skleněné nádobky v horní části přiškrcené. V nádobce je těžko odpařitelná kapalina (např. methylbenzoát). Přes přiškrcenou část nádobky se v závislosti na odběru tepla kapalina odpařuje a její aktuální množství je vyznačeno na stupnici.
Pro přesnější výsledky bývá často údaj o množství zbývající kapaliny násoben korekčním koeficientem, který v sobě zahrnuje několik kritérií, především kvalitu kontaktu s tělesem, způsob připojení otopného tělesa apod. Důležitým kritériem pro výběr tohoto typu měřiče je nutnost teploty radiátoru v rozmezí 65 až 130 °C.
Elektronické rozdělovače nákladů obvykle mívají dva snímače teploty, z nichž jeden snímá teplotu otopného tělesa a druhý teplotu okolního vzduchu.
